Cesta z přítmí za slunkem, ze včerejška k budoucím kuropěním, z prosté existence k užitku se nám snad v případě nenápadného objektu vodojemu Slovácká búda, alespoň tedy dle Vaších ohlasů, povedla.

A jak to vlastně celé bylo?

Na začátku byla jiskřička nápadu, která v nás opatrně plápolala a sbírala odvahu se ukázat… totiž ono to fakt chtělo velkou odvahu a odhodlání, cesta byla naprosto neprošlapaná a setsakra složitá. Byli jsme první a oprávněně jsme čekali zástupy vševědoucích gaučových haterů, kteří se do nás pustí a budou nám spílat třeba něco o rozmařilosti nebo o ševci a jeho kopytu. Jasně, víme, že náš denní chleba jsou třeba trubky, čerpadla, šoupáky. Ale tato nenápadná stavba z roku 1948, která po desetiletí dodávala do Luhačovic životodárnou vodu pak najednou ztratila smysl a postupně desetiletí umírala ve tmě a sevření lesa. Sem tam si někdo vzpomněl, že by se mohla prodat nebo třeba zbourat. Ale měla štěstí, vlastně my měli štěstí. Štěstí, že se potkala myšlenka, odvaha a taky že my jsme se potkali s panem architektem Pospíšilem (atelier-r) a panem starostou Ležákem. Cvak, puzzle do sebe krásně zapadlo a dříve bez užitku pro nikoho je dnes k radosti všech. Zelenou celému projektu dalo představenstvo společnosti a de facto do roka, co jsme nápad panu starostovi představili, bylo možno rozhlednu otevřít. A její realizace není na úkor čehokoliv. Našetřili jsme na ni. Protože děláme věci jinak než dřív. Efektivněji, rychleji, progresivně a pro Vás. Tak koukejte 😉

Jsme trubky. Váš VaK. 😊